Spustit kvíz Spustit kvíz 
Michaela Šojdrová 31. srpna 2022Podle závěrečné zprávy z Konference o budoucnosti Evropy představovala nejmladší věková kategorie lidí od 15 do 24 let 9 % všech aktivních účastníků digitální platformy, jejímž prostřednictvím se mohli občané do konference zapojit.
Konference o budoucnosti Evropy, která probíhala od dubna 2021 do května 2022, byla příležitost pro občany, jak se vyjádřit k dalšímu možnému vývoji Evropské unie a diskutovat s politickými špičkami EU. Konference se účastnilo více než 5 milionů lidí prostřednictvím vícejazyčné digitální platformy, kam mohli posílat své nápady a online příspěvky. Aktivně se přitom do dění na platformě zapojilo více než 50 000 lidí. Souvisejících akcí po celé EU se poté zúčastnilo více než 700 000 osob.
Klíčovým prvkem konference byly tzv. panelové diskuze, kterých se dohromady účastnilo 800 vybraných občanů ze všech 27 zemí EU. Na každé z celkem čtyř diskuzí tvořili mladí lidé ve věku 16–25 let třetinu účastníků.
Dle zprávy ze srpna roku 2021, kterou zpracovala společnost Kantar Public, byli na digitální platformě nejaktivnější skupinou lidé ve věku 25−39 let, konkrétně představovali 26 % aktivních účastníků (.pdf, str. 13). Nejmladší skupina lidí ve věku 15−24 let podle této zprávy tvořila 16 %.
Společnost Kantar Public vydala další průběžnou zprávu (.pdf) i v únoru roku 2022. Z ní vyplývá, že k tomuto datu byli na digitální platformě nejaktivnější starší lidé ve věku 55−69 let, kteří představovali konkrétně 18 % aktivních účastníků. Nejmladší lidé ve věku 15−24 let tvořili pouze 9 % (.pdf, str. 18). Dodejme, že 34 % uživatelů věk vůbec neuvedlo.
Zprávě z února se poté statisticky velmi podobá finální zpráva (.pdf, str. 19) z května 2022, která shrnuje data za celé období konání konference od dubna 2021 až do začátku května 2022. Podle ní byli nejaktivnější skupinou opět lidé ve věku 55−69 let (18 %), nejmladší účastníci ve věku 15−24 let tvořili 9 %.
Uveďme, že zveřejněné zprávy neobsahují data přímo pro věkovou skupinu lidí od 18 do 25 let, o níž ve výroku mluví Michaela Šojdrová. S dotazem na upřesnění zdroje jsme se proto obrátili na její asistentku Annie Drbohlavovou. Podle jejího vyjádření pro Demagog.cz Michaela Šojdrová vycházela právě ze zmíněných zpráv společnosti Kantar Public.
Na závěr tedy shrňme, že nejmladší kategorie lidí (15–24 let) na Konferenci o budoucnosti Evropy v rámci digitální platformy skutečně představovala 9 % všech aktivních účastníků. Jelikož však Michaela Šojdrová mírně nepřesně vymezuje věkovou skupinu „mladých lidí“, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.
Z Konference o budoucnosti Evropy, kde mohli občané EU prezentovat svoje návrhy k dalšímu směřování EU, vzešlo skutečně 49 návrhů.
Konference o budoucnosti Evropy byla příležitost pro občany, jak se vyjádřit k dalšímu možnému vývoji Evropské unie a diskutovat s politickými špičkami EU. Centrálním prvkem konference byla vícejazyčná digitální platforma, kam mohli lidé posílat své nápady a online příspěvky. Pořádat akce a přispívat svými nápady mohly i evropské, celostátní, regionální nebo místní orgány, stejně tak občanská společnost a další organizace. Také se konaly panelové diskuze, které se v diskusních skupinách věnovaly různým otázkám a následně předkládaly návrhy řešení, které se poté řešily na plenárním zasedání konference.
Z diskuze politických představitelů EU a veřejnosti se v rámci Konference o budoucnosti Evropy, která probíhala od dubna 2021 do května 2022, zformovalo 49 návrhů, z nichž vyplynulo více než 300 konkrétních opatření. Návrhy podle zveřejněné závěrečné zprávy reflektují 9 témat (.pdf, str. 5), kterými jsou:
Bývalý předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker v době migrační krize uvedl, že EU čelí nejhorší sociální a ekonomické krizi od druhé světové války. V Evropském parlamentu mluvil v souvislosti s migrací do EU o „největším přílivu uprchlíků od dob druhé světové války“.
Pro kontext nejdříve uveďme, že zde Michaela Šojdrová odpovídá na otázku, jak různé krize posledního desetiletí změnily vztah mezi institucemi EU a členskými státy a zda Evropská unie potřebuje větší míru integrace. K tomu Šojdrová uvádí, že EU na zmíněné krize dokázala zareagovat i při stávajícím rozložení pravomocí, k čemuž by nedošlo, kdyby vnitřní procesy Unie nefungovaly. Právě v této souvislosti pak poukazuje na to, že Jean-Claude Juncker v minulosti označil migrační krizi za největší krizi od druhé světové války, ale následně přišly ještě větší krize, na něž musí EU společně reagovat: pandemie covidu-19 a válka na Ukrajině.
Bývalý předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker v minulosti zmiňoval migrační krizi, která v Evropě vrcholila v letech 2015 a 2016, hned několikrát.
V dubnu 2016 například na zasedání, které ve Washingtonu pořádal Mezinárodní měnový fond a Světová banka, uvedl: „Evropa dnes čelí největší uprchlické krizi od druhé světové války. Tato krize testuje naše hodnoty a testuje naši vůli.“
Přímo na půdě Evropského parlamentu mluvil Jean-Claude Juncker o migrační krizi v červnu 2017, kdy ji zmiňoval ve spojitosti s jinou krizí, s níž se EU musí vypořádat, a to s klimatickou. „V posledních letech jsme byli svědky největšího přílivu uprchlíků od dob druhé světové války, ale nyní musíme zabránit ještě vážnější krizi. (…) Nedodržení závazků Pařížské dohody dnes znamená riziko, že se do roku 2050 bude muset na cestu do exilu vydat až 250 milionů klimatických uprchlíků.“
Na závěr uveďme, že Jean-Claude Juncker v minulosti mluvil spíše o tom, že migrační krize z let 2015 a 2016 je největší „migrační krizí“ od dob druhé světové války. V roce 2016 nicméně o migrační krizi veřejně mluvil jako o součásti „největší ekonomické, finanční a sociální krize od druhé světové války“. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou, a to i s ohledem na skutečnost, že tato slova nepronesl přímo na půdě Evropského parlamentu.
V oblasti zdravotnictví má EU podpůrné (koordinační) pravomoci. V omezené míře pak sdílí pravomoci s členskými státy v oblasti ochrany veřejného zdraví.
Pravomoci Evropské unie rozdělujeme na základě Smlouvy (.pdf, čl. 3, 4, 6) o fungování EU (SFEU) do tří oblastí. Evropská unie může mít buď výlučnou pravomoc (pravomoc v dané oblasti náleží pouze EU), sdílenou pravomoc (v oblasti může rozhodovat jak EU, tak členský stát), nebo podpůrnou pravomoc – v jejím rámci Unie nemůže přijímat právní předpisy a její role je tedy, jak název napovídá, pouze podpůrná. Podpůrná pravomoc bývá někdy označována (.pdf, str. 10) také jako pravomoc koordinační.
Mezi sdílené pravomoci patří (.pdf, čl. 4) také pravomoci EU v oblasti společných otázek „bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě“. Tato hlediska pak popisuje čl. 168, především se jedná o poměrně obecně vymezené činnosti: „Činnost Unie doplňuje politiku členských států a je zaměřena na zlepšování veřejného zdraví, předcházení lidským nemocem a odstraňování příčin ohrožení tělesného a duševního zdraví.“ EU má ale také konkrétněji definované sdílené pravomoci: například může za určitých podmínek přijmout pobídková opatření určená k ochraně a zlepšování lidského zdraví.
V závěru článku 168 je pak uvedeno, že „při činnosti Unie je uznávána odpovědnost členských států za stanovení jejich zdravotní politiky a za organizaci zdravotnictví a poskytování zdravotní péče. Odpovědnost členských států zahrnuje řízení zdravotnictví a zdravotní péče, jakož i rozdělování na ně vyčleněných zdrojů.“ Veškeré pravomoci EU v těchto oblastech, respektive v oblasti ochrany a zlepšování lidského zdraví, spadají (.pdf, čl. 6) dle SFEU mezi pravomoci podpůrné.
SFEU tedy mezi sdílené pravomoci řadí jen poměrně obecně vymezené pravomoci týkající se doplňování politik členských států v oblasti ochrany veřejného zdraví. Naopak pravomoci v celé oblasti zdravotnictví náleží členským státům a EU zde má ve zdravotnictví jen podpůrnou (koordinační) pravomoc. Výrok Michaely Šojdrové proto hodnotíme jako pravdivý.
Program EU4Health (česky EU pro zdraví) má k dispozici rozpočet 5,3 miliardy eur. Jednou z hlavních priorit programu je právě připravenost na další případné krize.
Michaela Šojdrová v rozhovoru zmiňuje program „EUHealth“, pravděpodobně mluví o evropském programu EU4Health, neboli „EU pro zdraví“. Hlavním cílem tohoto programu, který Evropská unie vytvořila v reakci na pandemii covidu-19, je posílit na evropské úrovni připravenost na další případné krize.
Evropská unie stanovila rozpočet programu EU pro zdraví na roky 2021–2027 na celkem 5,3 miliardy eur. Podle Evropské komise mezi čtyři obecné cíle EU4Health patří:
Komise také na svém webu uvádí, že tento program zároveň připraví půdu pro vznik evropské zdravotní unie, která by měla kromě jiného také zlepšit připravenost EU na zdravotní krize.
Český Senát má zákonodárnou iniciativu, na rozdíl od poslanců ale návrh zákona nemůže podat jednotlivý senátor, ale jen Senát jako celek. To znamená, že se na takovém návrhu zákona musí shodnout určitý počet senátorů, a to minimálně 14 z nich.
Michaela Šojdrová v rozhovoru zmiňuje, že Evropský parlament nemá zákonodárnou iniciativu a že díky svému specifickému charakteru nikdy v tomto ohledu klasickým parlamentem nebude. Evropský parlament by však podle ní mohl dosáhnout kompromisního stavu, kdy by zákony mohly být předkládány za podmínky dodržení účasti daného počtu poslanců. Jako příklad takového systému uvádí český Senát.
Česká Ústava ve svém článku 41 stanovuje, že návrh zákona může podat kromě poslance, skupiny poslanců, vlády nebo zastupitelstva vyššího územního samosprávného celku (kraje či hl. m. Prahy) i Senát.
V případě senátního návrhu zákona – tedy zákona, který předkládá Senát Poslanecké sněmovně – stojí Senát na samém počátku legislativního procesu jako navrhovatel. O tom, zda takový zákon horní komora vůbec navrhne Sněmovně, musí nejprve rozhodnout Senát jako celek. Dle jednacího řádu Senátu může návrh na podání senátního návrhu zákona vznést senátor, skupina senátorů, výbor nebo komise Senátu. Takový návrh poté v horní komoře prochází dvěma čteními a následně se o něm hlasuje.
K tomu, aby byl návrh přijat a postoupen Poslanecké sněmovně, pro něj musí hlasovat nadpoloviční většina všech přítomných senátorů. Jelikož Senát je obecně usnášeníschopný za přítomnosti alespoň třetiny všech senátorů (tj. 27), pro schválení senátního návrhu zákona musí zvednout ruku alespoň 14 z nich. Právě o tomto minimálním počtu (kvóru) zřejmě mluví Michaela Šojdrová.
Doplňme, že poté, co Senát odsouhlasí, aby byl senátní návrh zákona předložen Sněmovně, může jej dolní komora vrátit zpět Senátu jako navrhovateli k dopracování, jinak jej projedná v rámci standardního legislativního procesu. Pokud Sněmovna návrh zákona schválí, zašle jej, tak jako v případě jiných zákonů, Senátu k projednání. Tentokrát ale již Senát figuruje přímo v roli komory parlamentu, nikoliv v roli navrhovatele.
Senát tedy dle české Ústavy skutečně má zákonodárnou pravomoc, na rozdíl od poslanců ale nemůže zákon navrhnout samotný senátor, ale pouze Senát jako celek. To v důsledku znamená, že se na takovém návrhu zákona musí shodnout alespoň určitý počet senátorů, minimálně 14.
