Informace

Základ Evropskému parlamentu položilo Parlamentní shromáždění, které vzniklo s ustavením prvního evropského společenství v roce 1952. Cílem už tehdy bylo, aby šest zakládajících členských států (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko) začalo spolupracovat na dosažení společných cílů.

Shromáždění se postupně stalo společným fórem pro debaty pro všechna tři nadnárodní evropská společenství – Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM) a Evropské hospodářské společenství (EHS).

V průběhu času se Shromáždění přejmenovalo na Evropský parlament, orgán, který je dnes jedním z klíčových aktérů ovlivňujících unijní politickou agendu.

Parlament má tři oficiální sídla.

1. Ve Štrasburku se poslanci scházejí jednou v měsíci na týdenním plenárním zasedání.
2. Stále výbory Parlamentu sídlí v Bruselu, kde se konají také doplňková plenární zasedání menších formátů nebo schůze jednotlivých politických skupin.
3. Samotné předsednictvo Evropského parlamentu a jeho Generální sekretariát se nacházejí v Lucemburku.

V čele Evropského parlamentu stojí jeho předseda, který je volený na období 2 a půl let. Toto období odpovídá polovině funkčního období Parlamentu a je obnovitelné.

Předseda parlamentu společně se 14 místopředsedy dohlíží na jeho fungování a činnost a zastupuje jej při jednáních s ostatními institucemi EU. Předseda také uděluje finální schválení při jednání o unijním rozpočtu a společně s předsedou Rady EU podepisuje veškeré legislativní akty přijaté v rámci řádného legislativního postupu.

K dalším politickým orgánům Evropského parlamentu se mimo jeho předsednictva, které tvoří předseda parlamentu a jeho místopředsedové, řadí 5 kvestorů odpovědných za administrativní a finanční záležitosti europoslanců, Konference předsedů výborů a Konference předsedů delegací.

Jádro Evropského parlamentu tvoří europoslanci, kteří jsou voleni v přímých volbách na pětileté funkční období na základě poměrného volebního systému. Volební systém do unijního parlamentu není ve všech členských zemích jednotný, liší se podle ústavních zvyklostí a volebních pravidel jednotlivých států EU-27.

Evropský parlamentu v aktuálním období 2019-2024 tvoří 705 poslanců reprezentujících všechny členské státy EU. Počet poslanců za každou zemi je zhruba úměrný počtu jejích obyvatel, ačkoli menším zemím je za účelem zvýšení jejich vlivu udělen mírně vyšší podíl. Při přepočtu hlasů na mandáty se využívá sestupná proporcionalita, to tedy znamená, že žádná země nemůže mít méně než 6 nebo více než 96 europoslanců a celkový počet členů Evropského parlamentu nesmí překročit 705 (tj. 704 europoslanců + předseda).

Evropští poslanci na plénu nezasedají podle státní příslušnosti, ale na základě nadnárodní příslušnosti k politické skupině neboli frakci.

Politické skupiny jsou tvořeny podobně smýšlejícími národními stranami, jejichž zástupci byli zvoleni v jednotlivých členských státech. Podmínkou vzniku politické skupiny na úrovni EU je minimální počet 25 poslanců pocházejících alespoň z jedné čtvrtiny členských zemí. Europoslanec nemůže být současně členem více politických skupin Parlamentu. Může se však rozhodnout o nezařazení do skupiny a mít tak nezávislý statut.

Politických skupin je v současném Evropském parlamentu sedm. Jejich součástí je více než sto národních politických stran.

Aktuálně nejpočetnější politickou skupinou v Evropském parlamentu je středo-pravicová Evropská lidová strana (EPP). Následuje sociálně-demokratické Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů (S&D), Obnova Evropy (Renew Europe), Identita a demokracie (ID), Zelení/Evropská svobodná aliance (Greens/EFA), Evropští konzervativci a reformisté (ECR) a Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice (GUE/NGL).

A jak jsou v Parlamentu zastoupeny české strany?

• EPP: TOP 09, KDU-ČSL, STAN
• Renew Europe: ANO
• ID: SPD
• Greens/EFA: Piráti
• ECR: ODS
• GUE/NGL: KSČM

Každých pět let volí občané členských států EU své reprezentanty do Evropského parlamentu – od roku 1979 jediného přímo voleného orgánu Unie. Europoslanci poté na půdě Parlamentu zastupují zájmy svých voličů při přijímání celounijních rozhodnutí.

Právě po prvních přímých volbách začal význam Evropského parlamentu značně narůstat. Přímá volba nejenže upevnila legitimitu celého tělesa, ale současně posílala i jeho kompetence, kterých parlament postupně nabýval s každou další revizí smluvního rámce EU.

Volební systém do Evropského parlamentu není jednotný, liší se napříč členskými zeměmi na základě jejich ústavních zvyklostí a volebních pravidel. Dopředu jsou na unijní úrovni stanoveny pouze obecné zásady společné všem členským státům EU, které musí být v průběhu voleb dodrženy. Jedná se například o zásadu všeobecného a tajného hlasování nebo rovnost žen a mužů.

Celounijně se jedná o poměrný volební systém, na jehož základě dochází k proporčnímu přepočtu hlasů a křesel. Počet poslanců za každý stát je zhruba úměrný počtu jejich obyvatel, přičemž současně dochází ke zvýhodnění menších států.

Voličům musí být minimálně 18 let. V tomto ohledu představuje výjimku pouze Rakousko, kde mohou občané volit od dosažení věku 16 let. Každá země se rozhoduje, na kdy přesně v časovém období čtyř dnů volby vyhlásí.

Činnost Evropského parlamentu lze rozdělit na základě jeho tří hlavních kompetencí:

1. legislativní
2. rozpočtová
3. kontrolní

Evropský parlament je jedním z klíčových aktérů rozhodovacího procesu EU. Oproti národním parlamentům však nedisponuje právem legislativní iniciativy, nemůže tedy předkládat návrhy nových unijních předpisů. Legislativní iniciativa na úrovni EU náleží pouze Evropské komisi. Evropský parlament však v průběhu evropské integrace nabyl rozsáhlých legislativních kompetencí, na základě kterých společně s Radou EU rozhoduje o většině legislativních návrhů Komise. Ty může schválit, odmítnout, nebo k nim předložit pozměňovací návrhy. Mimo to rozhoduje také v otázkách mezinárodních dohod nebo rozšiřování Unie a přístupového procesu nových států do evropského bloku.

Rozpočtová pravomoc opět náleží jak Evropskému parlamentu, tak Radě. Tyto dvě instituce se společně podílejí na sestavování, a především schvalování unijního rozpočtu, na jehož dodržování a naplňování dohlíží Komise.

Evropský parlament je orgánem, který nad ostatními unijními institucemi vykonává demokratickou kontrolu. Dozorčí roli vykonává především nad Komisí, na jejímž jmenování má zásadní podíl. Parlament má totiž pravomoc schvalovat jmenovaného předsedu Evropské komise, stejně tak jako je v jeho kompetenci i schvalování Evropské komise jako celku.

Evropská komise je Parlamentu přímo odpovědná, europoslanci mohou Komisi odvolat na základě vyslovení jejich nedůvěry v komisařský sbor. Kontrolní roli vykonává Evropský parlament i prostřednictvím tzv. interpelací. V neposlední řadě uděluje Parlament Komisi tzv. rozpočtové absolutorium.

Obnovitelná energie hraje zásadní roli v přechodu Evropské unie k uhlíkové neutralitě. Evropská unie je jedním ze světových lídrů v přechodu na obnovitelnou energii a snaží se integrovat obnovitelné zdroje do energetických systémů svých členských států. EU si stanovila jasné cíle v oblasti využívání obnovitelné energie a odklonu od fosilních paliv za účelem splnění cíle klimatické neutrality do roku 2050.

EU dlouhodobě prosazuje využívání energie z obnovitelných zdrojů. Právě obnovitelné zdroje energie mají největší podíl na výrobě primární energie v Evropské unii. V roce 2018 to bylo celkově 34 %.

Primární energie se v EU vyrábí také z jaderné energie (31 %), pevných paliv (22 %, zahrnuje dřevo, uhlí apod.), zemního plynu (9 %) a ropy (4 %). Podíl obnovitelných zdrojů energie na výrobě energie v EU postupně roste a podíl jádra a pevných paliv na celkové produkci naopak klesá. Podíl zemního plynu na produkci primární energie v EU začal v roce 2014 opět narůstat. Co se týká evropské výroby elektřiny, v roce 2020 obnovitelné zdroje poprvé přesáhly zdroje fosilní.

V roce 2019 Evropská unie vydala balíček nazvaný Čistá energie pro všechny Evropany, který revidoval dosavadní energetickou politiku a stanovil podmínky pro přechod na obnovitelnou energii.

Cílem balíčku je usnadnit členským státům odklon od fosilních paliv a zajištění přechodu na obnovitelnou energii k plnění cílů snižování emisí. Evropská unie se zároveň zavázala k dosažení 32% podílu obnovitelných zdrojů v energetickém mixu Evropské unie do roku 2030.

V roce 2020 byl přijat Evropskou unií Mechanismus financování obnovitelné energie EU, který má přispět k podpoře financování projektů v oblasti energie z obnovitelných zdrojů.

Mechanismus tak přispívá k integraci obnovitelné energie do energetických systémů a využívání obnovitelných zdrojů. Příspěvky do mechanismu jsou ze strany členských států dobrovolné a také otevírají možnost financování energetických projektů ze strany soukromého sektoru.

V červnu roku 2020 se členské státy Evropské unie dohodly, že by financování snah k odklonu od fosilních paliv nemělo směřovat na jaderné projekty anebo projekty využívající zemní plyn. Zemní plyn je s ohledem na jeho spalování asi o polovinu šetrnější při vypouštění CO2, ale je spojen s únikem metanu.

Financování by se dle tohoto rozhodnutí tedy nemělo týkat výstavby nových jaderných elektráren či jejich vyřazování z provozu.

Zároveň regiony, které musí projít transformací, nebudou moci čerpat finance na projekty, které souvisí s výrobou, zpracováním či spalováním fosilních paliv. Členské státy východní Evropy však vyzvaly Evropskou unii, aby do financování řadila i projekty a investice, které zemní plyn a jadernou energii zahrnují.

S představením klimatických cílů v rámci Zelené dohody pro Evropu v roce 2019 se Evropská unie vydala směrem k dosáhnutí pozice světového lídra v boji proti klimatické změně a k tomu udělat z Evropy první uhlíkově neutrální kontinent. V tomto ohledu patří EU mezi globální lídry ve snižování emisí skleníkových plynů a s dodržováním Agendy 2030 a cílů udržitelného rozvoje OSN se snaží spravedlivě transformovat své hospodářství na uhlíkově neutrální.

V rámci Evropské unie je však zelená transformace vnímána členskými státy mnohdy odlišně a samotný přístup k přechodu na nízkouhlíkové hospodářství je v mnohých státech v jiném stádiu. Skandinávské či některé jihoevropské státy vyjadřují silnou podporu rychlé zelené transformaci, ale další členské státy Evropské unie jsou vůči plnění klimatických cílů rezervovanější. Například pro některé státy, jako je Česká republika a Polsko, může být obtížné transformačním cílům dostát.

Odlišně je vnímán boj proti klimatické změně i na mezinárodní úrovni. Nejvyšší představitelé EU si jsou vědomi, že nedostatek úsilí na straně mezinárodních partnerů by mohl mít negativní dopad na snahy dosáhnout stavu klimatické neutrality do roku 2050 v rámci Zelené dohody pro Evropu.

Kvůli mírnější environmentálním regulacím v některých zemích mimo Unii by mohlo docházet k tomu, že společnosti sídlící v EU by aktivně přesouvaly svou výrobu do třetích zemí, aby se vyhnuly striktním emisním regulacím na území EU. Následný dovoz produktů vyrobených ve třetích zemích zpět do EU by vyprodukoval mnohem více emisí, což by později vedlo k tomu, že produkce emisí v celosvětovém měřítku by se nesnížila.

Z toho důvodu EU plánuje do tří let zavést tzv. uhlíkové clo (oficiálně mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích), které by stanovilo ceny uhlíku na dovoz zboží ze zemí mimo EU. Při importu produktů do unijních zemí by tedy docházelo ke zohlednění uhlíkové stopy dovážených produktů, což by zabránilo tzv. úniku uhlíku a následně vedlo k rozšíření klimatických standardů mimo EU.

Stará ekonomika 20. století založená na fosilních palivech a absenci rozsáhlé digitalizace nedokáže do budoucna zajistit zachování životního standardu, na který byla Evropa zvyklá v posledních 50 letech. Svět se mění, nové digitální technologie výrazně proměňují život, zvyšují produktivitu práce a umožňují vytvořit hospodářství, které je zásadně šetrnější k životnímu prostředí.

Jedná se přitom o trend, který je v současné době nezvratitelný a jde pouze o to, nakolik si bude Evropa schopná v rámci této transformace udržet pozici ekonomického a regulačního lídra. Pokud se podíváme do Číny nebo Spojených států amerických, můžeme pozorovat velký rozvoj digitálních technologií, umělé inteligence a energetické transformace. Pokud se Evropa zpozdí a nebude schopna reagovat, přijde o pozici jednoho z hlavních světových ekonomických bloků a bude pravděpodobně ekonomicky stagnovat.

Právě s tímto vědomím byl odsouhlasen plán na rozsáhlé investice do digitalizace a dekarbonizace v rámci Plánu na podporu oživení Evropy. Předpokládá se totiž, že ekonomický propad během pandemie bude dobrou příležitostí, jak akcelerovat plánovanou reformu evropského hospodářství. Pokud budou finanční prostředky řádně využity, je pravděpodobné, že se stanou jedním z hlavních milníků na cestě k digitalizované a ekologicky šetrné ekonomice.

Fond příští generace EU (Next Generation EU) je integrální součástí Plánu na oživení Evropy. Byl schválen v srpnu loňského roku a jeho celková výše je stanovena na 750 miliard €, z čehož 390 miliard € tvoří granty a 360 miliard € půjčky členským státům.

• Bude financovaný pomocí dluhopisů, za které bude ručit celá Evropská unie.
• V současné době se předpokládá, že splácení začne po roce 2027 a pokračovat by mělo až do roku 2050.
• Zatím není jasné, zdali bude splácení probíhat z příspěvků členských států, nebo Evropská unie získá dodatečné zdroje financování – např. z ekologických cel, CCTB (Společného základu korporátních daní) či emisních povolenek.

V každém případě jsou ale peníze z Fondu příští generace EU určeny na strukturální změny v evropských ekonomikách, které sledují dva cíle – digitalizovat evropské hospodářství a přeměnit ho na klimaticky neutrální ekonomiku, která nebude zátěží pro životní prostředí.

Z fondu tedy nebude možné financovat projekty, které by měly za následek zvýšení uhlíkové stopy a zároveň neměly návaznost na plánované reformy evropského hospodářství. Naopak by měl fond zmírnit hospodářské a sociální škody, které celosvětová pandemie covid-19 způsobila, a především položit základy pro odolnější, digitálnější a udržitelnější Evropu.

Česká republika bude moci jako členský stát Evropské unie čerpat finanční prostředky z Fondu příští generace EU (NGEU) a klasického evropského rozpočtu. Jen z NGEU by měla dosáhnout na 172 miliard CZK (6,5 miliardy €) v podobě grantů a dalších 405 miliard CZK (15,3 miliard €) v půjčkách.

Jedná se přitom o poměrně velké peníze, necelou 1/3 ročního rozpočtu celé ČR. Finanční prostředky přitom bude nutné použít během následujících pár let. Dá se tedy říct, že Plán na oživení Evropy bude mít zásadní vliv na to, jak se bude česká ekonomika vyvíjet v následujících letech.

Platí ale zároveň, že předtím než Česká republika bude moci začít čerpat peníze z fondu, bude muset připravit a schválit tzv. Národní plán obnovy. V něm bude přesně stanoveno, do čeho chce ČR finanční prostředky investovat a jak jí naplánované projekty pomohou transformovat ekonomiku směrem k větší ekologičnosti a digitalizaci.

V současné době (květen 2021) probíhá jeho finalizace pod vedením Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Jakmile bude plán hotov, bude odeslán k hodnocení Evropské komisi, která zkontroluje jeho podobu s oficiálními požadavky a posvětí proplácení finančních prostředků.

Největší část peněz bude dle plánu České republiky směřovat do transformace dopravy a mobility (20 % celkové alokace) a vzdělávání a trhu práce (14 % alokace). Mezi další oblasti pak patří:

• digitalizace státní správy
• proměna zdrojů energie
• investice do zlepšení životního prostředí.

Důležitým aspektem zůstává, že konkrétní mix projektů si vybírá samotná národní vláda a to, co platí pro Českou republiku, nemusí být v realitě realizované v Německu nebo Španělsku.

Kabinet premiéra Andreje Babiše se vydal především cestou budování fyzické infrastruktury. Pouze čas ukáže, nakolik toto bylo správné rozhodnutí a jak silná vyjde Česká republika z post-koronavirové obnovy.