Zapojení občanů do zelené transformace a postpandemické obnovy Evropy

Evropské GDPR je v odborných článcích skutečně popisováno jako nový globální standard v oblasti ochrany osobních dat v kyberprostoru, který přejímají nejen státy, ale také velké nadnárodní společnosti.

Nařízení GDPR (General Data Protection Regulation), o kterém europoslanec Niedermayer mluví, upravuje pravidla pro shromažďování, ukládání a správu osobních údajů občanů EU ze strany podniků a organizací. Tato nařízení nabylo účinnosti v roce 2018.

Necelý rok po účinnosti nařízení mluvila o globálním vlivu GDPR eurokomisařka Věra Jourová. Podle ní se více a více zemí zapojovalo do úsilí o zvýšení ochrany soukromí v kyberprostoru. Eurokomisařka Jourová zmiňuje hlavně Japonsko, které uzavřelo s EU partnerství o společném bezpečném kyberprostoru. Podle Jourové již tehdy další a další země přijímaly zákony o ochraně osobních údajů se základním souborem záruk a práv v oblasti ochrany osobních dat. Zmiňuje krom Japonska také například Chile, Brazílii, Indii, Argentinu, Indonésii, Tunisko nebo Keňu.

O globálním efektu GDPR na standardy v oblasti ochrany osobních dat (nejen) na internetu se ale zmiňují také některé odborné články. Jako globální standard, který může být inspirací pro státy po celém světě, označuje GDPR web Harvardovy univerzity.

Studie mapující podobnost GDPR a jemu podobných regulací ukazuje, že čím užší vztah stát ekonomicky a diplomaticky k evropskému systému má, tím podobnější zavede i nařízení regulující nakládání s osobními údaji. Toto poukazuje na tzv. Bruselský efekt: země zavádějí striktnější nařízení ohledně kyberbezpečnosti, přičemž v tom evropská nařízení GDPR hrají aktivní, iniciační roli. „Existuje mnoho důkazů o tom, že EU hraje významnou roli při stanovování standardů pro současný celosvětový režim ochrany údajů prostřednictvím procesu, který odráží bruselský efekt,“ uvádí autor na webu E-International Relations. Některé články se také zmiňují o tom, že velké (často americké) nadnárodní společnosti přijímají GDPR jako svůj standard v oblasti ochrany osobních dat.

Mezi státy, které již v nějaké podobě přijaly opatření podobná těm, jaká máme v Evropské unii, patří Austrálie, která je přijala přibližně ve stejnou dobu jako EU, či Brazílie, jejíž nařízení o kyberbezpečnosti bylo vytvořeno přímo podle GDPR a je téměř totožné, pokud jde o rozsah a použitelnost. Také Kanada, Chile, Švýcarsko či Turecko jsou zeměmi, kde jsou alternativní nařízení také podobná a srovnatelná s GDPR.

Vzhledem k tomu, že odborné články skutečně popisují GDPR jako nový globální standard, který přejímají či se jím inspirují mnohé státy světa, hodnotíme výrok Luďka Niedermayera jako pravdivý.

Pod patronací OECD vznikla globální dohoda upravující daně nadnárodních firem. Ta obsahuje dva pilíře: první reguluje přesun daňových výnosů do zemí, kde reálně firma vytváří zisk, druhý pak stanoví minimální 15% daň pro velké korporace.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) v roce 2021 oznámila, že se mezinárodní komunita domluvila na globální minimální dani pro nadnárodní podniky. Tato dohoda nastavuje minimální 15procentní daň a měla by tak vést k přesunu daní do zemí, kde nadnárodní podniky reálně vytvářejí zisky. Dohodnuté změny společně odsouhlasilo 136 zemí, které dohromady tvoří více než 90 procent globálního hrubého domácího produktu. Tento systém by měl být funkční od roku 2023, byť to některé země považují za příliš rychlé.

Ve veřejně dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat, že by pod patronací OECD vznikla jakákoliv další mezinárodní dohoda týkající se daní. Výrok Luďka Niedermayera si tedy vykládáme jako odkaz na skutečnost, že plánovaná reforma obsahuje dva pilíře. 

První se týká redistribuce daňových výnosů podle toho, kde společnost vytvořila nadlimitní zisk. Svaz průmyslu a dopravy píše, že OECD si od „stanovených limitů slibuje, že již nebudou v budoucnu stanovovány obdoby digitálních daní, protože toto opatření by mělo řešit problém fyzické absence firmy na území (což je problematické i pro daňové úřady), ze kterého má zisky“.

Součástí druhého pilíře je právě zmíněná minimální 15% daň pro velké korporace. Ta se má týkat firem s obratem nad 750 mil. eur. „Fungovat bude tak, že zisky v zemi, která má nižší než 15procentní sazbu daně, budou dodaněny. Firma tak všude po světě zaplatí ze zisku minimálně 15 procent. Jenže státy s nižší daní z tohoto dodatečného výnosu neuvidí ani jedno pomyslné euro. To by je mělo motivovat ke zvýšení daňových sazeb alespoň na globálně odsouhlasených 15 procent,“ popisuje fungování daně server BusinessInfo.

Luděk Niedermayer tedy správně poukazuje na to, že pod patronací OECD vznikly dvě nové globální daňové normy. Nejedná se nicméně o dvě samostatné dohody, ale o dva pilíře jedné mezinárodní dohody. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Pod záštitou OECD se 137 zemí a jurisdikcí dohodlo na zavedení globální minimální daně pro nadnárodní firmy. Na základě dohody budou nadnárodní podniky podléhat minimální daňové sazbě ve výši 15 %.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) v říjnu 2021 oznámila, že se mezinárodní komunita domluvila na globální minimální dani pro nadnárodní firmy. Na základě dohody budou nadnárodní podniky podléhat minimální daňové sazbě ve výši 15 %. Podle OECD by tento krok měl vést k tomu, že velké společnosti odvedou spravedlivou část daní v zemích, kde generují zisky.

Tuto dohodu společně odsouhlasilo 137 zemí a jurisdikcí (.pdf, str. 1), které dohromady tvoří více než 90 % globálního hrubého domácího produktu. OECD předpokládá, že státy díky dohodě získají dodatečné daňové příjmy v hodnotě cca 3,3 bilionu korun.

Podle původního plánu má tato minimální daň vstoupit v platnost v roce 2023. Zdali jde o „převratné rozhodnutí“, nehodnotíme, jelikož se jedná o subjektivní hodnocení europoslance Niedermayera. Dodejme však, že někteří státníci přijetí dohody považují za historický okamžik. Členové expertního týmu pro daně Svazu průmyslu a dopravy se pak shodli, že se jedná o významný pokrok.

Luděk Niedermayer také uvedl, že je tato úmluva nejnovější ze dvou daňových dohod pod patronací OECD. Ve skutečnosti však jde o jednu reformu, která pouze obsahuje dva pilíře. První se týká redistribuce daňových výnosů a součástí druhého je právě minimální 15% daň pro velké korporace. Vzhledem k tomu, že se oba pilíře představily najednou jako součást jedné reformy (a jednotlivé země se na nich dohodly (.pdf, str. 1) již dříve ve stejný čas), nelze určit, který z nich je novější.

Dohoda pod patronací OECD tedy zavádí globální minimální daň pro nadnárodní firmy a přihlásilo se k ní více než 100 států světa. Luděk Niedermayer se pouze dopustil formulační nepřesnosti v tom, že je tato dohoda nejnovější ze dvou. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Obnovitelné zdroje energie vyrábějí elektřinu levněji než ostatní zdroje. Vyplývá to např. z analýz Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii (IRENA) či Mezinárodní energetické agentury (IEA).

Europoslanec Luděk Niedermayer zde reaguje na dotaz, zda se i v době vysokých cen elektřiny a nejistoty na energetickém trhu EU vyplatí pokračovat v legislativě, jejímž cílem je snižování emisí skleníkových plynů. Ve své odpovědi zmiňuje, že se Rusku podařilo vyhnat ceny plynu nahoru v situaci, kdy jsou evropské země na ruském plynu do značné míry závislé. Podle Niedermayera by byl energetický trh stabilnější, kdyby evropské země více využívaly obnovitelné zdroje. Zmiňuje pak právě jejich cenovou výhodnost oproti ostatním zdrojům elektrické energie. 

Podle nejnovější zprávy (.pdf) Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii (IRENA) vyrábí téměř dvě třetiny větrných a solárních elektráren, které vznikly v loňském roce, levnější elektřinu než nové nejlevnější uhelné elektrárny v rámci zemí G20 (.pdf, str. 34–35). Upřesněme, že IRENA porovnává tzv. sdruženou cenu elektřiny, která je nejčastěji používaným ukazatelem při srovnávání různých zdrojů energie. Konkrétně se počítá jako podíl veškerých nákladů (prvotních investičních nákladů, nákladů na provoz či na palivo) a celkového množství energie, které elektrárna vyrobí během předpokládané doby své životnosti.

Podle IRENA například v roce 2021 zlevnila sdružená cena elektřiny z fotovoltaických elektráren (.pdf, str. 4, 15) oproti roku 2020 o 13 %, stejně tomu bylo i u větrných elektráren na moři. U větrných elektráren na souši se jednalo o pokles o 15 %. Mezi lety 2010 a 2021 pak sdružená cena elektřiny u nově instalovaných solárních elektráren klesla dokonce o 88 %, u suchozemských větrníků o 68 % a u větrných elektráren na moři o 60 % (.pdf, str. 2).

V porovnání s nejlevnější (.pdf, str. 30) možnou výrobou energie z fosilních paliv (54 $/MWh) byla loni sdružená cena elektřiny u fotovoltaických a vodních elektráren (48 $/MWh) o 11 % nižší, zatímco náklady na pevninskou větrnou energii (33 $/MWh) byly v tomto srovnání nižší až o 39 % (.pdf, str. 5, 15).

Ke stejným závěrům dospěla také zpráva (.pdf, str. 29) Mezinárodní energetické agentury (IEA) za rok 2021, která uvádí, že solární a větrné elektrárny představují nejlevnější zdroj energie ve většině regionů světa. O rok dříve IEA také zmiňovala, že některé fotovoltaické projekty nabízí „nejlevnější elektřinu v historii“.

Podle analýzy agentury BloombergNEF došlo v první polovině roku 2022 k nárůstu nákladů na energii z obnovitelných zdrojů, a to především kvůli inflaci. Podle těchto odhadů sdružená cena elektřiny u fotovoltaických elektráren ve srovnání s rokem 2021 stoupla, a to na 45 $/MWh, u pevninských větrných elektráren na 46 $/MWh. I přes nárůst cen je však výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů stále levnější než elektřina z fosilních paliv, kde cena vzrostla ještě rychleji. Podle BloombergNEF je sdružená cena elektřiny z uhlí 74 $/MWh a u plynu 81 $/MWh.

Pro úplnost dodejme, že výše zmíněné přehledy neobsahují srovnání s energií z jaderných elektráren. Podle newyorské společnosti Lazard, která ceny energií také dlouhodobě sleduje, se v letech 2020 i 2021 sdružená cena elektřiny z jaderných zdrojů pohybovala přibližně mezi 130 a 200 $/MWh. Ceny u klasických solárních elektráren a větrných elektráren tak byly nižší v porovnání nejen s uhelnými, ale i s jadernými elektrárnami.

Z výše uvedených dat vyplývá, že obnovitelné zdroje energie, především větrné a fotovoltaické elektrárny, vyrábějí elektřinu levněji než ostatní zdroje. Výrok europoslance Niedermayera proto hodnotíme jako pravdivý.